Sbohem, legendo!

Poznal jsem ho už jako staršího pána. Hned při prvním setkání z něj bylo cítit něco jiného, než z ostatních. Moudrost, člověčina, kamarádství, ale i něco více. Přirozený respekt, který však nikdy nevyužíval. Ale když něco řekl nebo se někde objevil, tak bylo cítit, že přišel „někdo“. O jeho sportovních úspěších nemá cenu mluvit. Kdo ví, ví. Snad jenom dodám, že jeho život byl celoživotně spjat s Rudou Hvězdou, pozdějším Olympem a Ministerstvem Vnitra.

Byl sportovcem tělem i duší. Miloval nejen volejbal, ale i závodně chytal fotbal, po kariéře hrál závodně basketbal a na tenis chodil až do posledních dní. Nadával, že ho mladí už poráží a že ho všechno bolí, ale stejně šel zase znovu. S trénováním začal ještě jako hráč a už u toho tak nějak zůstal. Coby ryzí praktik si na většinu věcí musel přijít sám. Proto také vznikla jeho přezdívka. Vyzkoumal si a vypozoroval, že z jedné nohy při odrazu z paty skočí výše. A vznikl „Patař“.

Jednou přijeli metodici natočit metodické video podání. „Ukaž nám, jak dáváš estona“, zazněl pokyn a Patař dal, poprvé v životě, estona. O pár let později mu při trenérském studiu pouštěli video s jedním mladíkem, že toto je vzorová ukázka podání, podle které by se to mělo učit… Přesto, že si byl vědomý hodnoty teoretického a akademického vzdělání, tak si z něj dělal tak trošku srandu. Jeho označení pro jakéhokoliv absolventa sportovní fakulty „fakulťák“ bylo velmi rychle zažitým pojmem. A jeho spory v zákupské hospodě „U Vlků“ během letních soustředění s „velitelem fakulťáků“ Rosťou Vorálkem se staly kultovními. Přesto, že se mnohdy do krve pohádali, tak to oba brali jako takový folklór a bylo cítit, že se mají rádi a chovají k sobě velký respekt. A když mu pak Rosťa vodil mladé fakulťáky na náslechy, tak bylo vtipné pozorovat, jak mu je tam nenápadně „zkouší“ a „cvičí“.

Přesto, že nás dělilo bez mála padesát let, tak jsme si k sobě rychle našli blízkost. Čas s ním byl moc krásný a vzácný. Stávalo se, že se „tam zezadu“ ozvalo: „Máš telefon!“ A já poslušně přiběhl. A občas jsme si zavolali, jak říkával Patař, „meziměsto“. To pak stačilo jenom tak lehce něco podsunout nebo nadhodit a Zdeněk vyprávěl a vyprávěl. A já poslouchal a bylo nám tam spolu hrozně dobře. Jeho „ústředna“ byla pověstná a dotazy některých: „Kdo ti to tam pořád volá?“ u nás budily tiché úsměvy. Byl vzácný, milý, hodný, a prostě lidský.

Jednou se v tamější hospodě dostal ke sportovní debatě. Jeden z místních expertů zahnaný argumentačně do kouta se pokusil o získání převahy větou: „Ty seš nějakej chytrej, nejsi náhodou mistr světa?“ „Jsem no, z šedesátého šestého,“ dostalo se dotyčnému odpovědi…

A vedle toho fandil Spartě. V dobách, kdy se jim dařilo, tak si dělal srandu ze Slavistů a Bohemáků. Když jim to moc nešlo, tak přišel s poťouchlým úsměvem: „Viděl si to naše béčko? Tu Barcelonu? To byl fotbal co? Když se ti kluci budou snažit, tak je vezmeme k nám na Letnou, aby si kopli i za áčko.“

Těch hezkých chvil však postupně ubývalo. Ke konci přestal už s trénováním, ale pořád nám pomáhal při zápasech a s administrativou. Naposledy jsem si s ním hezky popovídal před utkáním se Šternberkem. Poplácal jsem ho po rameni a řekl mu, že vypadá dobře. Jednak proto, že mi to tak přišlo a jednak proto, že jsem si tak nějak myslel, že mu to udělá radost. A udělalo. Začal se smát a odvětil mi po svém: „Já už jsem starej a blbě slyším, ale že ty tak blbě vidíš…“ A to bylo naposledy, kdy jsem ho viděl se smát. Měl jsem Tě moc rád a vážil jsem si Tě. Díky Zdeňku

Ondřej Foltýn